Země živitelka 2021. Jaká byla?

Na samotný slogan jsem okamžitě zapomněla, protože ho přehlušily dojmy z jiných expozic, stánků a horečnatého vysvětlování dalších vystavovatelů o kvalitě právě jejich produktů. Také tu byla k vidění veškerá zemědělská technika. Pochopila jsem, že kdo se zastaví u pojmu „traktor“, ten je za břídila, protože správný zemědělec rozlišuje techniku podle značek (Case, John Deer, Kubota, Claas a další) a slovo traktor samo o sobě vůbec nic nevypovídá.

Další část výstavy zabrala rostlinná výroba a všechno, co je s ní spojené – od přednášek o tom, jak vědci měří stres u rostlin, přes nejrůznější nově vyšlechtěné rostliny až po ochutnávky mnoha produktů, které pocházely z našich polí a stájí (sýry, jogurty, pečivo, uzeniny všeho druhu, ale i slivovičky). A také tu byla k vidění krásná zvířata. Koně, ovce a kozy se předváděly divákům sedícím na tribuně. Krávy se spokojeně válely ve stájích hned vedle předvadiště a olizovaly se podobně jako to dělají kočky.

Dovolím si shrnout, že celkový dojem z výstavy Země živitelka byl nejenom pro mě tento: Žijeme v nádherné zemi, kterou se snažíme co nejlépe obhospodařovat, dostáváme za to dary přírody v podobě výborných sklizní, chováme zvířata, která jsou ve stájích spokojená a odměnou jsou nám kvalitní české potraviny, které si tu umíme vyrobit.

Na slogan „Žeru kvalitu!“ jsem si znovu vzpomněla v čase oběda, když se naše čtyřčlenná rodina začala shánět po něčem dobrém k jídlu. „Hlavně něco dobrého,“ říkali jsme si, protože na kvalitu jsme byli nastaveni a podvědomě ji očekávali. 

Jaké bylo naše rozčarování, když jsme zjistili, že jediné občerstvení, které se na celé venkovní ploše výstavy nachází, jsou tři větší stánky, které nebyly skoro vidět pro fronty lidí, které se před nimi tvořily, a které nabízely následující „menu“: klobása, langoš, bramborák, halušky (skoro bez masa), čínské nudle (zcela bez masa). Tak! A co si dáme? Nevadí! Prostě budeme uličkami s ochutnávkami uvnitř pavilónů kolovat tak dlouho, až ten nejhorší hlad zaženeme, a pak se uvidí.

„Můžu k Vám přijít i vícekrát, Vy mě stejně asi nepoznáte, že jó?“ zaslechla jsem veselého pána ve středním věku, jak se ptá hostesky u stánku se slivovičkou. Slečna se usmála a dolila mu další štamprličku. A já? Plynule jsem se zařadila do fronty, dala si pohárek a neměla už pochyb o tom, že je všechno zařízeno tak, jak má být.