Úvodní strana » Články » Intenzivní školní praxi nám studenti z jiných škol až závidí

Intenzivní školní praxi nám studenti z jiných škol až závidí

Mgr. Eliška Libovická (36) vyučuje odborné předměty a odborný výcvik na Střední lesnické škole Křivoklát, Písky, kde v roce 2015 pomohla rozjet obor Veterinářství. Zeptali jsme se jí, jak se tomuto oboru daří po devíti letech od jeho založení a také na koncepci výuky, která klade důraz na propojení teorie s praxí.

K rozhovoru jsme se sešly v době maturit, takže z paní učitelky sálalo nadšení z dobře odvedené práce. Bylo jasné, že jsem se sešla s osobností, které práce se studenty oboru Veterinářství dává smysl. Jsou její studenti také tak nadšení? ptám se. „Někdy mi připadá, že děti se ke studiu u nás hlásí sice z nadšení, ale až s takovou naivitou. Myslí si, že budou pečovat o zvířátka, jenomže ona ta praxe je pak trochu jiná, než jak ji znají z pohádek,“ zamýšlela se na úvod paní učitelka.

Praxe, kterou ostatní závidí

„U nás na škole stavíme výuku oboru Veterinářství hlavně na školní praxi a praktických cvičeních. Tu mají naši studenti vždy jeden den v týdnu a pak mají ještě blokové nebo individuální praxe, na které chodí většinou v místě svého bydliště. Dobře se nám tak daří propojit teorii s praxí. Co se studenti naučí teoreticky, tak si hned mohou vyzkoušet v praxi. Studenti z jiných škol jim tuhle intenzivní praxi až závidí,“ směje se paní učitelka.

Jak se dostala ke své práci? Vystudovala Střední veterinární školu v Českých Budějovicích a po ní pracovala jako vychovatelka. Ve školství chtěla zůstat i po mateřské, a tak vystudovala bakalářské studium Učitelství praktického vyučování. Krátce pak působila na veterinární škole v Plasích a při tom si dodělala magisterské studium na Univerzitě Karlově. Obor zdánlivě nesouvisející se zemědělstvím.

„Na SLŠ Křivoklát obor Veterinářství původně nebyl, škola má velmi dlouhou tradici lesnickou. Ale já si říkala, že lesnictví má k veterinářství přece blízko. S bývalým vedením školy jsme hledali studijní obor, který tady v okolí není, má dostatek zájemců a má blízko i k lesnictví a přírodě. Po mé zkušenosti s výukou na veterinární škole v Plasích padl návrh na obor Veterinářství, který splňoval výše uvedené požadavky. Myšlenku se povedlo zrealizovat, a tak máme v Pískách od roku 2015 obor Veterinářství,“ popisuje založení nového oboru paní učitelka.

Jak si školní vzdělávací program nastavíš, takový ho máš

„Pomáhala jsem s rozjezdem tohoto oboru. Postupně nám do něj přibývali studenti, předměty i odborní učitelé, a nakonec i první absolventi. Ladili jsme překlopení předmětů z Rámcového vzdělávacího programu (RVP), což je závazný dokument, do Školního vzdělávacího programu (ŠVP), který tvoří pedagogičtí zaměstnanci každé školy.“ Od začátku bylo jasné, že Veterinářství bude stát hlavně na praxi.

Existuje i na jiných školách podobný koncept? „Záleží na tom, jak si škola ustanoví svůj ŠVP. Obor veterinářství, resp. všechny veterinární školy musí vycházet z RVP. Ten má pro jednotlivé oblasti ustanoveny hodinové dotace a osnovy. Ale jako škola si můžeme založit předmět a pojmenovat ho, jak chceme, pokud se držíme těchto oblastí. Praxe je ustanovena v rámci disponibilních hodin. V prvním a druhém ročníku máme hlavně chovatelské praxe, kdy se učí bezpečnost práce, fixace, manipulace, základní ošetření zvířat. Ve třetím a čtvrtém ročníku jsou praxe zaměřeny na veterinární úkony, kde se už studenti účastní veterinárních zákroků nebo je i sami provádí. Jezdí s nimi učitel praktického vyučovaní, případně i veterinář, takže se mu dívají přímo pod ruce. Praxe jezdíme kontrolovat, takže pak máme i zpětnou vazbu od zaměstnavatelů, že naše studenty praxe baví, dělají na nich opravdu pokroky. Většinou studenty chválí, že je znát, že se nebojí.“

Eliška Libovická říká, že dnes absolventi oboru Veterinářství odchází ze školy nabití dovednostmi i vědomostmi. Dobře nacházejí uplatnění na trhu práce a někteří z nich pokračují ve studiu na vysoké škole. Ze střední školy si neodnášejí jenom maturitní vysvědčení.

„Našim studentům jako takový benefit nabízíme absolvování různých kurzů, jako je například paznehtářský kurz, který pořádáme spolu se společností Farm System. Jde o čtyřdenní kurz, kde praxi realizujeme ve spolupráci se Statky ČZU. Studenti dostanou z kurzu certifikát, který zvyšuje jejich kvalifikaci a uplatnění na trhu práce. Nebo nabízíme studentům ve spolupráci se Školním statkem Poděbrady účast na inseminačním kurzu. Jde o dvoudenní kurz, jehož praktická část probíhá právě na Statky ČZU, farma Požáry. Tohle všechno pak naši absolventi zužitkují,“ vypočítává Eliška Libovická.

Všichni se dostanou ke všemu

Koncept oboru Veterinářství na SLŠ Písky je založen velmi podobně oboru, který vystudovala i Eliška. „Za nás nebylo tolik praxí. Měli jsme blokovou praxi tak dvakrát třikrát do roka. Na naší škole kombinujeme nejen školní praxi, ale i individuální a blokovou praxi. Teoretické vědomosti si tak mohou studenti lépe propojit i na dalších praxích, které jsou intenzivnější i díky tomu, že studenti jsou přímo v provozu farmy. A každý rok po maturitách diskutujeme o tom, jak náš školní vzdělávací program ještě vylepšit a obohatit,“ vysvětluje paní učitelka.

Jak přesně studium vypadá? „Do jedné třídy bereme vlastně polovinu dětí běžné třídy. To znamená, že v jedné třídě máme přibližně 15 studentů oboru Veterinářství a 15 studentů oboru Lesnictví. Na matematiku, češtinu nebo angličtinu jsou spojení a na odborné předměty se dělí. Tím jsme dostáhli toho, že na praxích je jich méně. Všichni se dostanou ke všemu, všichni všechno vidí. Od druhého ročníku se tahle polovina na praxe ještě dále půlí! Vozíme studenty dodávkou maximálně po osmi. Jezdíme nejenom na farmu Požáry, ale navštěvujeme i chovy prasat, drůbeže, koz nebo koní, navštěvujeme i terénní veterinární pracoviště.“ upřesňuje Eliška Libovická.

Na 15 míst v ročníku 61 zájemců o studium

O svých studentech paní učitelka říká, že jsou pro studium svého oboru určitě nadšení. Čemu to přičítá? „Přičítám to právě tomu sepětí s praxí. A obecně je táhnou zvířata nebo i téma souznění životního prostředí se zvířaty. Když jsme založili obor Veterinářství, tak jsme první ročník naplnili tak akorát,“ směje se. „Letos, tj. po devíti letech od založení oboru, bereme 15 dětí do ročníku a měli jsme 61 přihlášek! Takže k nám se dostanou opravdu jen ti nejlepší Tím, že s dětmi chodíme i na praxe k veterinářům a spolupracujeme s veterinárními klinikami, tak už se o nás ví... Máme studenty ze západních, severních Čech ale třeba i z Prahy,“ usmívá se Eliška.

Když učíte odborný předmět, tak se vám vyvíjí. A vy se musíte přizpůsobit.

Vedeme náš rozhovor v týdnu, kdy právě probíhají maturity. Co udělalo paní učitelce radost? „Máme za sebou praktickou část maturity, takže jsme byli dva dny v terénu. Radost mi dělá, když studenti to umí tak, jak je to člověk naučí. Někdy, když správnou odpověď vychrlí s hrdostí a sebevědomím, si vybavím úplně přesně ty momenty, kdy jsme spolu něco procvičovali. Na praktickou část maturitní zkoušky máme připravené nejenom chirurgické nástroje a přístroje, ale i kořínek prasete z jatek (jazyk, průdušnice, plíce, srdce a játra) či kadáver (dnes to byla mrtvá kočička). Dnes si jeden klučina vylosoval přípravu operačního pole, takže jeho úkolem bylo připravit operační pole včetně nástrojů a komentovat zákrok.“

Jak se Elišce daří udržovat si nadšení pro svou práci? „Když učíte odborný předmět, tak se vám vyvíjí. Abychom s novými technologiemi a poznatky udrželi krok, tak se musíme stále učit. A nejde jenom o nové technologie, ale i o moderní metody. Vedení naší školy je nakloněno tomu, že absolvujeme různá školení a odborné kurzy. Učitel se musí stále vzdělávat, aby držel krok s novými postupy či technologiemi. Denně dostávám do emailu spoustu nabídek na různé školení od vzdělávacích institucí až po nabídky odborných stáží či kurzů. Obecně vidím problém jinde. Spousta učitelů čerpá své odborné znalosti z dob svých studií, která mnohdy byla v minulém tisíciletí, a nechtějí nebo nemají zájem držet krok s novými poznatky či postupy. Většinou to pak dopadá, tak že na školení jede pár nadšených kolegů,“ glosuje současný stav Eliška.

„Když chodí naši studenti na individuální praxe, třeba v místě svého bydliště, tak se na nich setkávají s tím, že v praxi se to či ono dělá jinak, než jak jsme se to my učili. To pak přijdou a doptávají se, proč je tomu tak? Pak hledáme spojitosti třeba v tom, že jde o modernější podnik, nebo naopak já učím nějaké nové inovativní metody chovu a oni pak narazí v praxi na to, že si to tam dělají po staru.“

Proč nekvalifikovaní zabírají místo těm s kvalifikací?

Vede tedy přes sepětí teorie s praxí cesta k modernímu vzdělávání? Podle Elišky Libovické určitě ano. Ale jak dodává, záleží hodně na kantorech. Není totiž snadné praxi organizovat, tedy najít pracoviště, kde studenty ochotně pustí ke zvířatům. „A pak si samozřejmě musí školy vytvořit kvalitní školní vzdělávací program a využít na plno disponibilní hodiny, to jsou volné hodiny, které se dají využít a posílit jimi různé předměty. Tím, že máme posílenou praxi, využíváme na plno těchto disponibilních hodin.“

Zůstávají absolventi oboru Veterinářství v oboru? Podle Elišky Libovické v něm zůstává přibližně polovina absolventů. „Jejich uplatnění je opravdu široké. Znám například absolventy střední veterinární školy, kteří jsou lékaři. Mrzí mne ale jiná věc. Naši studenti odmaturují, získají maturitní vysvědčení z oboru Veterinářství, ne všichni chtějí jít na vysokou školu, chtějí být například veterinární sestrou, prostě pomáhat veterináři. Někdy však u veterinářů přijdu do kontaktu se sestřičkami, kterých když se zeptám, jaké mají vzdělání, tak často slyším: »Já jsem kadeřnice (kosmetička).« Tak to mě pak mrzí, že nekvalifikovaní zabírají místo těm s kvalifikací, i když svou práci dělají určitě kvalitně. Kdyby tohle mělo být pravidlem, tak by pak jakékoliv studium ztrácelo smysl,“ poukazuje na systémový problém Eliška Libovická.

***

Připravila: Pavlína Havlová

Aktuality

Projekt je realizován s finanční podporou
Ministerstva zemědělství.