Úvodní strana » Články » České zemědělství přitahuje investory.

České zemědělství přitahuje investory.

V zemědělském podniku 1. zemědělská a.s. Chorušice na Mělnicku hospodaří odpovědně ke krajině. Ředitele podniku, MVDr. Miroslava Hrdličky, jsme se zeptali, jak pečují o zvířata a zaměstnance a jaký efekt to má na jejich okolí.

Pavlína Havlová: Vaše zvířata sklízí na chovatelských výstavách velké úspěchy. Jste za to rád?  

Miroslav Hrdlička: Jsem rád. Ale na výstavy nejezdíme pro medaile. Jezdíme na ně proto, že chov zvířat je víc o chovatelství než o čisté produkci. A chovatelské přehlídky, ať už okresní, regionální nebo celostátní k chovatelství patří. Dřív byl chovatel pyšný na to, že se před sousedem vytáhl.

Výstavy jsou sice myšleny jako „soutěž krásy“, ale ve skutečnosti jde o výsledek šlechtění. Jde nám o to vychovat krávu, která má krásné vemeno a dobře utvořenou stavbu těla – což se považuje za znaky zdravého zvířete. Když má kráva dobře utvořené vemeno, tak má nižší předpoklad na zánět vemene, když má správně utvořené končetiny a paznehty, tak je nižší předpoklad, že bude kulhat... Tak proto zvířata šlechtíme, a proto jezdíme na výstavy.

Druhým benefitem je, že chovatelé přestanou na zvířata hledět jako na čísla, ale znají je jménem. Spoustu zvířat vodí na výstavách už od telátek a tím ke zvířatům získávají jiný přístup než k číslu. Jsou to pak „jejich“ zvířata.

Obrovské vemeno některé lidi děsí, myslí si, že taková kráva skoro až trpí...

Společnost si objednala zemědělství, které musí být maximálně efektivní. Lidé nejsou ochotní připlatit za kvalitu. Pokud však vznikne potřeba, abychom produkovali méně mléka za cenu vyššího welfaru (aby např. telata zůstávala s matkami dva tři měsíce), tak bychom se tomu jako zemědělci samozřejmě přizpůsobili.

Ostatně i historicky tomu tak bylo, politické objednávce jsme se vždy jen přizpůsobovali. Nám by tím odpadla práce v poporodním období, nedělali bychom tak intenzivní nádoje, krávy by byly zdravější, nemuseli bychom je dva měsíce dojit. Ovšem pak je třeba říct, že litr mléka by nestál 20 ale 50 korun.

Také by se tomu ovšem musel přizpůsobit výběr plemena a šlechtění. Tak, jak je chov dojnic nastaven dnes, tak normální dojná plemena není možné nedojit a tele u matky nechat. Dnešní kráva už má po předcích zděděno, že dojí 40 litrů 14 dní po otelení. Tele od ní však vypije 6 litrů... Tak co pak s tím zbytkem?  

Bolí krávu dojení?

Je třeba říct, že být dojnicí je určitě těžká práce. U nás máme před kravínem park a v něm chystáme pomník věnovaný dojnicím. Dojnice u nás považujeme za ty nejtvrdší pracovnice.

Netrpí tím, že mají plné vemeno. Mít plné prso také není bolestivé, pokud v něm není zánět. Ony se na dojení těší, samy si dojdou na dojírnu. Životním údělem dojnice je dvakrát denně dojít na dojírnu a tam podojit velké množství mléka. A životním údělem nás lidí je zase chodit do práce...

Nad holštýnkami lidé zase zůstávají stát proto, že mají příliš vystouplé kosti, hlavně kostrč. Vysvětlil byste mi, proč je to v pořádku?

Holštýnka má o něco větší vemeno a je kostnatější, protože nemá tolik svalů. Její stavba těla je výsledkem normálního šlechtění.

Podívejte se na to, co jsme za posledních zhruba 500 let vyšlechtili z vlka? Dnes máme plemena od čivavy přes normální psy až po extrémně hubené chrty. Při šlechtění jde o to přizpůsobit šlechtitelskému záměru plemeno. A to se nikdy nebralo jako týrání chovem. Což ovšem nelze říct o některých plemenech psů, kdy psi trpí spoustou nemocí právě v důsledku šlechtění.

Jak dbáte na welfare u vás?

V našem zájmu je mít pro zvířata co největší komfort.  99 % chovatelů nedělá záměrně nic, co by bylo proti komfortu zvířat. Vždyť by si tím jen snižovali vlastní užitkovost. Každý ví, že produkuje jenom zdravé zvíře.

Máme moderní stáje a máme to štěstí, že v naší zemi disponujeme dobrou a kvalitní poradenskou sítí výživářů a plemenářů v živočišné výrobě. 

Jak se staráte o krmení. Děláte si ho sami?

Ano. Objemné krmení, to je alfa a omega ekonomiky chovu. V českém zemědělství jsou bohužel obrovské náklady v objemném a nekvalitním krmení pro dojnice. Kvalitní krmení se spousta zemědělců stále nenaučila dělat.

Například u vojtěškové travní senáže dávno neplatí, že musíme z pole přivézt co nejvíce hmoty. Naopak je lepší sekat vojtěšku mladší, menší, stravitelnější. Máme pak sice menší objem, ale ten je zase daleko stravitelnější, tudíž je toto krmení ekonomičtější. Objemné krmení je pro ekonomiku chovu podniku vůbec nejdůležitější.

Ale kdo je za něj zodpovědný?

To je otázka! Je to agronom, nebo zootechnik?  Potřeby těchto dvou odborníků jdou však často proti sobě. Podle mých zkušeností je lepší, když si krmení řídí zootechnik anebo spolu tihle dva úzce kooperují.

Nebojíte se, že jednou společnost řekne, že krávy na mléko už nepotřebuje?

Nebojím. Pokud se společnost rozhodne, že mléko přestane používat k výživě, tak se jistě najde jiný šlechtitelský cíl a toto plemeno se překříží, například na polomasný typ. A pokud se společnost rozhodne, se všemi důsledky, které to s sebou nese, přestat krávy chovat, pak se i tomu přizpůsobíme. Budeme holt dovážet mléčnou bílkovinu přes půl světa anebo budeme vyrábět syntetické mléko ve fabrice...

Mám zkušenost, že lidé často jenom neznají souvislosti nebo nemají informace. Když pak nahlédnou, jaká je skutečnost, tak nikdo pak už aktivisticky proti chovatelům nevystupuje.

Co považujete za problém v českém zemědělství?

České zemědělství se má dobře jako nikdy.

To si fakt myslíte?

To si opravdu myslím. Jistě, stále se něco mění a stále jsou nějaké problémy. Největším problémem českého zemědělství není jednotná zemědělská politika a dělení farmářů na malé a velké.

Největším nepřítelem všech (!) zemědělců budou už brzy investoři, kteří skupují zemědělství a budou ho dělat jenom podle tabulek a nebude je zajímat žádná odpovědnost ke krajině ani regionální vazby. Tyto investory nebude zajímat, že zemědělství je největším zaměstnavatelem na venkově. Pokud budou muset i tito investoři zařazovat meziplodiny, tak to budou mít komplikovanější – a v podstatě je to možná jenom dobře. Možná si to pak rozmyslí a budou zemědělství dělat lidé, kteří chtějí hospodařit a kteří k tomu mají vztah.

Vždyť kdyby se zemědělství nemělo dobře, pak by to nebyla tak přitažlivá akvizice pro investory.

Přejít do ekologického hospodaření nezvažujete?

Ekologicky hospodařit (resp. nehospodařit) může jen ten, kdo si spočítá, že na půdě vydělá víc než v konvenci. Ale my takhle neuvažujeme. My používáme organiku do půdy. To bychom museli podnik rozdělit na dva podniky, část ekologickou a část konvenční. Pak by musela do ekologického režimu přejít i zvířata, abychom měli hnůj pro ekologické zemědělství. Ekozemědělství s chovem dojných zvířat není ekonomický. Příplatek za biomléko je minimální, takže vám moderní technologii nezaplatí. Když nechováme ekologicky krávy, tak nemáme bio hnůj – a jak tedy můžeme bio hospodařit? Každý máme jiné výrobní podmínky...

Pěstujete i len. Ten se vám vyplatí?

Máme na něj vlastní zpracování. Máme extruder, vyrobíme z něj koňské krmení. Len jsme schopní zobchodovat s přidanou hodnotou – něco z něj vylisujeme za studena jako potravinářský výrobek. Takže pak prodáváme lněný olej a lněnou mouku. Pěstování lnu nám zpestřuje osevní postup, když chceme mít i jiné jařiny než jen pšenici.

Jak vás vnímají obyvatelé ve vašem okolí?

V červnu jsme si udělali, čistě pro radost, vlastní minimlékárnu. Nápad vznikl tak, že tady ve vesnici byla paní, která uměla vyrábět sýry. Dělala to ráda a končila jí mateřská. Vytvořili jsme jí pracovní místo, zadaptovali jsme část nevyužívaného starého prasečáku, a tam zbudovali minimlékárnu, která dnes zaměstnává už dva lidi.

Veškeré výrobky, které vyrobíme, finalizujeme přes naši podnikovou prodejnu, která je na vrátnici.  Měsíčně takhle utržíme 200 tisíc korun. Ve vesnici, která má 200 obyvatel! A myslím, že úspěch to má právě v tom, že je to takové autentické. Lidé ty krávy vidí a jsou rádi, že kupují něco napřímo.

V minulosti jsme měli vrátnici jen jako vrátnici – teď je tam i krámek. Velmi se nám to osvědčilo. Lidé se k nám sjíždí ze širokého okolí. Z vrátných jsou zároveň i prodavači, není to zase takový náklad navíc. Myslím, že lidé slyší právě na autenticitu a vlastně pak ani tolik neřeší, jestli jsme velký podnik nebo malý.

Snažíte se podnik zpřístupnit i dětem, jak vznikl tenhle nápad?

To jsme před třemi lety měli v lockdownu zaměstnané rodiče od dětí a já viděl, že by jim velmi pomohlo, kdyby se jejich děti mohly někde zabavit. Kolegyně Bára Vítová měla zrovna volněji v práci, a tak vznikl nápad uspořádat dětem letní příměstský tábor přímo tady u nás na podniku. Letos jsme zorganizovali dva turnusy a do budoucna nevylučujeme tábor i s přespáním, pokud bychom tady dokázali upravit některé prostory. A přes školní rok k nám děti chodí do biologického kroužku.

Práce se zvířaty obnáší zvýšenou možnost úrazů při práci. Dokážete jim nějak předcházet?

Přecházet úrazům myslím úplně nelze. Kromě pracovních pomůcek pro ochranu práce víc neuděláme. Větší problém vidím v legislativě, která 50 let spí.

Vyhláška z minulosti například říká, že „k volně ustájenému dobytku se nesmí chodit jen v jednom člověku.“ Tedy když máte skupinový odchov telat, kde máte boudičku s pěti telaty, tak tam správně nesmí chodit jeden člověk.

Jenomže co se týče krav, tak tam je šlechtění dál, než bývalo kdysi. Temperament dnešních krav je výrazně klidnější. Krávy už nejsou tak nebezpečné, nekopou. Tedy není nutné, abychom se řídili vyhláškou z roku raz dva, kdy se všechny krávy vázaly. Podle této vyhlášky bychom vlastně nemohli vůbec pracovat.

Jak to děláte, že k vám chodí zaměstnanci pracovat rádi?

(smích) Nedojíme 3x denně! Perspektivní mladé české zaměstnance na noční směnu nenalákáte. Proto dojíme 2x denně, a to za cenu toho, že nadojíme méně mléka. Budeme holt méně slavní, ale na druhou stranu budeme mít české zaměstnance, a dokonce i mladé zaměstnance. Náš věkový průměr na dojírně je 25 let. Máme tři dojiče. Krávy jsou zdravější.

Více mléka neznamená nutně větší bohatství, protože vám stoupá opotřebení i mzdy, krávy jsou unavenější. Proto my tady obecně razíme heslo, že chceme být spíš bohatí než slavní. Proto děláme věci, které nejsou na efekt, ale na peníze.  

***

Zemědělský podnik 1. zemědělská a.s. Chorušice hospodaří na 1550 hektarech. Na zhruba polovině plochy pěstují pšenici, dále krmné plodiny (kukuřici na siláž, vojtěšku, mák, sóju, len, jarní a ozimý ječmen). Chovají dojné krávy, mají 350 dojnic, dominantním plemenem je holštýn. Zaměstnávají na 40 zaměstnanců.

Hospodaří odpovědně ke krajině. Znamená to, že mezi jednotlivými půdními bloky tvoří tzv. biopásy. Jedná se pruhy rozmanitých travních porostů, jež nejsou nijak hospodářsky využívané, a proto poskytují téměř celoročně kryt rozmanitým druhům živočichů a především mláďatům. Jsou zdrojem potravy a v neposlední řadě působí příznivě protierozně na tvorbu krajiny.

Ve spolupráci s obcí Chorušice a Okrašlovacím spolkem ve Mšeně přispívá 1. zemědělská a.s. Chorušice na zbudování oblíbené výletní trasy Františkovy aleje ve Mšeně. Dále každoročně podporuje místní dobrovolné hasiče a sociální a dotační podpory směřuje vždy na konkrétní místní projekty, které zlepšují život místním lidem.

Miroslav Hrdlička, Pavlína Havlová

1629375682894.jpgúprava.jpgDSC_2460.jpg

 

Aktuality

  • Zemědělství žije! i v Praze

    Prosinec byl pro nás ve znamení besed na základních školách v Praze. Navštívili jsme Základní školu Korunovační na Letné a Základní a mateřskou školu Jaroslava Seiferta na Žižkově. Povídání a poznávací soutěže doprovázela vánoční atmosféra a mnoho smíchu. Těšíme se na další setkání.

  • „Nestačí jen smysluplně naplánovat a napsat kurikulum,“ říká garantka zemědělských oborů SŠ

    Se Zdeňkou Szebestovou z Národního pedagogického institutu ČR a expertním členem pracovní skupiny tohoto projektu jsme hovořily o návrzích a vizích inovace oborové soustavy v zemědělství pro střední školy. Jednou z vizí je zvýšení kvality vzdělávání prostřednictvím rozvoje spolupráce škol a firem. Například, že by zemědělci na sebe vzali část zodpovědnosti za vzdělávání třeba prostřednictvím poskytování většího rozsahu kvalitních praxí pro žáky zemědělských oborů. Do budoucna by tak škola nemusela být jediným vzdělávacím subjektem, ale – s patřičným zázemím – by vzdělávání mohlo být přeneseno, častěji, než je tomu nyní, do praxe, a naopak odborníci z praxe by mohli učit na školách. K zavedení změn je však zapotřebí konsenzu mnoha aktérů. Jak zařídit, aby s výsledkem byli spokojeni zaměstnavatelé, školy a konečně i žáci? Proč je důležité nastavit oborovou soustavu tak, aby byla prostupná, flexibilní a umožňovala celoživotní vzdělávání? „Do budoucna se budeme muset celoživotně vzdělávat

Projekt je realizován s finanční podporou
Ministerstva zemědělství.