Zvířata, zemědělci a my ostatní

Trať je těžší, než jaké jsem viděla jinde – u první překážky musí soutěžící zabrzdit traktor z dosti svažitého kopce, pak s ním vycouvat, ale už během couvání stáčet traktor doleva, kde ho mají zaparkovat do „garáže“, pak traktorem narovno přejet k další překážce (slalom) a pak zamířit vzhůru do kopce k dalším překážkám, a až projede dalším slalomem, který je tentokrát z kopce, bude zpátky na startu/v cíli. Ze 17 chlapců jich 5 muselo soutěž ukončit předčasně, protože buď nezvládli projet trať ve stanoveném čase, nebo se na některé z překážek zasekli tak, že už nemohli pokračovat. Soutěže se účastnila i jedna dívka, kterou přijeli podpořit její rodiče. Trať projela bravurně, ovšem dívky jsou podle pravidel osvobozeny od couvání a zajíždění do „garáže“.

Soutěži přihlíží i ředitel SOŠ Sušice Jaromír Kolář: „Mají to tu moc pěkně nachystané,“ pochvaluje si a vzpomíná. „Teď se jezdí po asfaltu! To za mého mládí se jízda zručnosti jezdila v terénu – pěkně po strništi. Pokud bylo zrovna po dešti, což bývalo často, tak byly ve strništi hluboké louže. To byla, panečku, jízda.“ Přidává pak ještě vzpomínku na poslední jízdu zručnosti, kterou tady pořádali ještě před covidem (2019). Tehdy je tu navštívil tehdejší ministr zemědělství Marian Jurečka. I on si zkusil trať projet a zvládl ji prý s naprostým přehledem.

Kolem areálu, kde soutěž sleduji, jsou, kam až oko dohlédne, samé zelenající se kopce. V dálce obrací traktor posekanou trávu, kterou pak, až pořádně seschne, lis sklidí do úhledného balíku, aby bylo co dát zvířatům v zimě.

Po silnici kolem areálu už po čtvrté během poslední hodiny jede traktor s valníkem naloženým krávami. Pokyvují z výšky hlavami a poulí oči. „Kam se vezou?“ ptám se místních. „To je sváží na pastvu,“ zní odpověď. „A jak se vám tady u nás na Šumavě vůbec líbí?“ ptají se mě. „Nádherné kopce,“ odpovídám a v duchu se vracím k předešlému dni, který jsem s kolegou strávila na dvou besedách na 3. základní škole v Rakovníku.

Besedovali jsme se žáky druhého stupně a zrovna s nimi přišla řeč na téma „kopce“. „Nač slouží zemědělcům hory, co myslíte?“ zeptal se žáků Vláďa Pícha. „Na kopcích v zimě přece lyžujeme!!!“ křičeli na nás hned tři kluci naráz, celí veselí, že se jich Vláďa ptá na takovou banalitu. „No dobře, ale nač nám jsou kopce v létě?“ vyptával se Vláďa dál. Nato se rozhostilo ticho. Pak se jeden chlapeček nesměle přihlásil a pípnul, že on jezdí na hory i v létě a že na nich s rodiči jezdí na kole. Když se děti dozvěděly, že v létě se na kopcích v horách pasou krávy, jen zadumaně kroutily hlavami.

Nejtěžší pro městské žáky bylo určit a rozpoznat na poznávací kartě, co který zemědělský stroj na poli dělá. Když přišla řeč na postřikovač, děti se za hurónského smíchu zasekly na termínu „stříkačka“. Když jsme si vyjasnili, že jde o postřikovač, tak mne jeden chlapeček ještě poučoval: „Já vím, co to dělá! To stříká na pole rakovinu!“ vyhrknul na mě. „Myslíš pesticidy?“ doptávala jsem se ho a snažila se mu vysvětlit, k čemu je dobré v rozumné míře pesticidy k rostlinám aplikovat. Na závěr se Vláďa dětí zeptal, jestli je nějaká informace, která zazněla, překvapila. Jedna slečna se přihlásila a řekla, že ji zaujalo, že i krávy mají rády popcorn z kukuřice. Beseda se nachýlila do samého závěru.

„Dnešní zemědělce spojuje s těmi, kteří tu žili před tisíci lety, jedno zásadní poznání. Více než ostatní si uvědomují, že pokud chtějí něco z přírody získat, musí do ní nejdříve něco formou své práce vložit. Proto se i v dobách největší bídy měla zvířata lépe než lidé,“ vysvětloval Vláďa dětem. „Lidé si totiž dobře byli vědomi, že jejich přežití bytostně závisí na tom, kolik se jim od hospodářských zvířat dostane jídla (vejce, mléko, maso). I dnes se dbá na spokojenost hospodářských zvířat. Říkáme tomu welfare. Ale není to žádné nové zjištění. Nové jsou podmínky, které díky novým technologiím můžeme zvířatům vytvořit,“ loučil se Vláďa s dětmi v Rakovníku.

Hleděla jsem na zelené kopce, pomalu se vracela k dalšímu závodníkovi na trati a hlavou mi běželo: Právě díky tomuto vědomí se zemědělci dovedou tak výborně upozadit. To proto mají pohostinnost tak dobře v krvi... Bylo by to obdivuhodné, kdyby ovšem tato vlastnost – schopnost upozadit se – nepřinášela zemědělcům tolik problémů a nebyla příčinou tolika nedorozumění ve společnosti, která dnes stojí na silném individualismu a která tolik lpí na automatickém nárokování si všeho pro všechny bez rozdílu. Copak si člověk, který žije výhradně městským způsobem života, umí představit, že bývaly doby, kdy potřeba hospodářského zvířete byla nadřazena potřebám člověka?

Pavlína Havlová